Tajná válka Británie v Antarktidě - 3. část

Jak Británie získala “znalosti”

Mí mužové z ponorek, leží za námi šest let bojů na ponorkách. bojovali jste jako lvi. Drtivá převaha nás sevřela do úzké oblasti. Je nemožné pokračovat v boji ze základen, které zůstaly. Mužové z ponorek, s nezlomenou odvahou, skládáte zbraně po hrdinném boji, který nemá obdoby. S pietou vzpomínáme na naše kamarády, kteří spečetili svou oddanost Führerovi a Otčině obětováním svých životů. Kamarádi, udržujte i v budoucnosti svého bojového ducha z ponorky, s nímž jste bojovali na moři, statečně a nezlomně, pro blaho naší Otčiny. Ať žije Německo!

Váš Admirál.

- Admirál Dönitz, 4. května 1945, vydávající rozkaz ponorkám k návratu.

V období mezi říjnem 1942 a zářím 1944 Británie potopila 16 německých ponorek. Většina z těchto ponorek byla potopena během tajných akcí. Británie dlouho věděla o existenci základny Neuschwabenlandu, ale teprve po válce v Evropě se o tom dozvěděl svět.
18. července 1945 světové noviny přinesly titulky o Antarktidě. New York Times tvrdil “Objeven přístav v Antarktidě”, jiné hlásaly, že “Hitler je na Jižním pólu”4. Tyto titulky, které šokovaly svět, byly částečně založeny na pravdě. Novinové zprávy a události, k nimž došlo v Jižní Americe, způsobily, že svět zpozorněl, v neposlední řadě vojenské síly Spojených států a Velké Británie.

10. června 1945 se neoznačená německá ponorka vzdala argentinskému námořnictvu; další podrobnosti nebyly uvedeny. Kam zmizelo nejméně sto dalších ponorek bylo dosud záhadou, jak renomovaný historik Basil Liddell Hart poznamenal: “Během prvních měsíců roku 1945 se velikost flotily německých ponorek ještě zvětšovala… V březnu ponorková flotila dosáhla největší síly 463 plavidel.”5

Záhada se ještě prohloubila, když se 10. července 1945 vzdala německá ponorka U-530 u Mar del Plata, Argentina, a trvalo 8 dní, než se to dozvěděl svět. Avšak záhada německých ponorek neskončila ponorkou U-530; zhruba o měsíc později, 17. srpna 1945, se také u Mar del Plata vzdala U-977. Ve stejném měsíci přišla ještě podivnější zpráva, u Patagonie byla spatřena prchající ponorka U-465.

Pouhé 3 měsíce poté, co síla německých válečných ponorek kulminovala, objevila se první z pohřešovaných ponorek. Historikové měli bohužel tendenci záhadu nezvěstných ponorek přehlížet a nenabízeli jiné vysvětlení než byl známý osud 362 ponorek: “Poté, co se Německo v květnu vzdalo, se vzdalo 159 ponorek, ale dalších 203 ponorek uniklo. To bylo příznačné pro posádky ponorek, nezlomná pýcha a neotřesitelná morálka.”6

S tolika pohřešovanými ponorkami – odhadovalo se, že na konci války zmizelo minimálně 40 ponorek – a vzhledem k tomu, že Británie tehdy měla jedny z největších námořních sil, a strategicky rozmístěné základny na Falklandech a v Antarktidě, Británie měla ze všech spojenců nejlepší pozici pro vypořádání se s nacistickým přístavem v Antarktidě. Byla nejlépe informována o pohřešovaných ponorkách díky své námořní přítomnosti na jižní polokouli a díky svému impériu. které, ač rozpadající se, bylo největším světovým impériem. Informace, získané od kapitánů ponorek U-977 a U-530, brzy odůvodnily podezření.

Kapitán Wilhelm Bernhard, který velel ponorce U-530, tvrdil, že při operaci Valkýra-2 jeho ponorka 13. dubna 1945 vyplula z Antarktidy. Během výslechu prozradil, jaký byl účel jeho mise. 16 členů posádky údajně vystoupilo na břeh Antarktidy a vyložilo mnoho beden, kde zřejmě byly dokumenty a předměty z Třetí říše. Heinz Scheffer, kapitán ponorky U-977, také tvrdil, že jeho ponorka vezla pozůstatky Třetí říše. Avšak méně pravděpodobná je teorie, že ponorka odvezla na Jižná pól Hitlera a Evu Braunovou, a další teorie, že do Antarktidy byl přivezen Svatý Grál a Kopí Osudu, jen zamlžují pravdu.

Jejich výpovědi jsou podepřeny málo známým faktem (Pravda, 16. ledna 2003), že v roce 1983 zpravodajská služba zadržela důvěrný dopis, který kapitán Scheffer psal kapitánu Bernhardovi. Scheffer v něm Bernharda prosí, aby nezveřejňoval své vzpomínky příliš otevřeně a podrobně a vlastně vyjadřuje přání, aby se svět nedozvěděl pravdu:

“My všichni jsme složili přísahu, že zachováme tajemství; neudělali jsme nic špatného: jen jsme plnili rozkazy a bojovali za naše milované Německo a jeho přežití. Rozmysli si to ještě jednou, prosím; není lepší vše označit za výmysly? Čeho chceš dosáhnout svými odhaleními? Přemýšlej o tom, prosím.”7

Další záhadou, která nikdy nebyla vyřešena, je záhada nákladu rtuti, převáženého ponorkou U-859, která byla 23. září 1944 potopena ponorkou HMS Trenchant britského královského námořnictva v úžině Malacca v Jávském moři, tak daleko od domova a s tak nezvyklým nákladem – nákladem, který mohl být využit jako zdroj energie. Přeživší členové posádky svým podmanitelům prozradili, co vezli. Tato informace pracovníky britské zpravodajské služby velmi překvapila.


Případ ponorky U-859 nebyl ojedinělý. Mnoho německých ponorek bylo aktivních po celém světě; mnoho z nich zásobovalo Japonce během války a, což je podivné, dokonce po kapitulaci Německa. V červnu 1945 jedna neoznačená ponorka, která byla údajně součástí tajného konvoje, přivezla nový vynález jisté japonské výzkumné a vývojářské jednotce. Japonci zařízení sestavili a aktivovali. Zařízení vzlétlo k obloze, kde neočekávaně explodovalo. Japonci se nikdy neodvážili jej postavit znovu.

Britské námořnictvo, které získalo mnoho německých ponorek, jež se vzdaly v Norsku, si bylo dobře vědomé, že mnoho dalších uniklo, zejména pokud máme věřit historce, která se objevila v tisku Latinské Ameriky, jak konvoj německých ponorek zcela zničil britské torpédoborce. 2. května 1945 noviny El Mercurio a Der Weg tvrdily, že závěrečnou námořní bitvu 2. světové války mezi Kreigsmarine a Royal Navy vyhrálo Kriegsmarine a že tato zpráva byla zamlčena západním tiskem ze strachu, že by mohla povzbudit německý odpor. Jeden torpédoborec se údajně zachránil a jeho kapitán údajně prohlásil, “Můj Bože, pomoz mi, nikdy jsem se nesetkal s takovou silou.”7 Ačkoli byla tato zpráva potlačena a britská vláda nikdy tuto událost nepřipustila, mezi veterány o tom kolovaly pověsti – ale, bohužel, jsou velmi málo podloženy důkazy.

Pohřešované německé ponorky byly kamínkem do mozajky, kterou Británie skládala dohromady od té doby, co nacisté poprvé poslali Admirála Ritschera na polární výpravu sponzorovanou společností Thule. A s pomocí britské sítě zpravodajských služeb – SOE (Special Operations Executive) a SIS (Secret Intelligence Service) – poskytující téměř všechny informace spojeneckým silám pomocí stroje Enigma9 a díky své úžasné špionážní sítě během války, se pomalu vynořoval celý obraz.

Ukázkovým příkladem úspěchu britských zpravodajských služeb bylo, jak mnoho Británie věděla o nacistických tajných programech vývoje jaderných zbraní, což pomohlo RAF při bombardování tajného nacistického výzkumného pracoviště v Peenemünde v oblasti u Baltského moře. Němci nechápali, jak se Britové o tom mohli vůbec dozvědět, natož aby byli schopni to bombardovat.