Regulus a Kartáginský hadí obr

V době jen o něco starší než čtvrt tisíciletí před narozením Krista, za časů první punské války ( 264-241 př.n.l), Řím vedl zvlášť krvavou válku se starobylým městem Kartágem o ostrov Sicílie.

Řimskému vojsku velel jeden z nejslavnějších vojevůdců, neohrožený Marcus Atilius Regulus. Vítězně táhl dál na Kartágo, které se nacházelo v dnešním Tunisu na pobřeží severní Afriky. Jakmile ale dosáhl břehu řeky Bagrady, musel se bez předchozího varování utkat s nepřítelem mnohem hrozivějším, než byl kdokoliv, koho si Kartaginci mohli přizvat na pomoc.

Regulovy oddíly vyzbrojené pěchotními zbraněmi a válečnými stroji právě chtěly přebrodit Bagradu, když se z rákosem porostlého bažinatého břehu vyplazil obrovitý had. Nestvůrně velká zploštělá hlava se zvedala stála výš a výš. Při pohledu na netvora vojáci začali v hrůze couvat.

Neuvěřitelně velké oči hada planuly jako lucerny a uší Římanů naplnil zlověstný vzteklý sykot. V tlamě naježené ostrými zuby se mihal rozeklaný jazyk. Regulovi vojáci ještě nikdy nic podobného neviděli. Ostražitě z dálky pozorovali, jak obrovitý had kousek po kousku vylézá z úkrytu v rákosí.

Obr. I dnes se dá narazit i na poměrně velké plazy.

Smyčka za smyčkou se z kalné vody vynořovalo šupinami pokryté svalnaté tělo nestvůrného obra. Na délku měřilo nejméně 30 metrů. Had upřeně pozoroval muže shromážděné na břehu, ale ani náznakem se nepokusil k nim přiblížit. Co dál?

Po krátké poradě s veliteli Regulus rozhodl, že řeku překročí o kus dál, až se dostanou z dohledu hada. Jeho muži se tedy vydali proti proudu hledat příhodný brod. Když se ohlédli, zjistili, že had zmizel, a proto se bez váhání začali brodit na druhý břeh. Jakmile první voják vstoupil do proudu, voda kolem něho začala vřít. Za pár okamžiků se vynořila obludná hadí hlava. Netvor vzal nebožáka do tlamy, ovinul ho smrtícími smyčkami hadího těla a stáhl vstříc jisté smrti pod hladinu. Stejný osud potkal i druhého opovážlivce, který do řeky vstoupil a po něm třetího čtvrtého. Obří had je všechny utopil.

V bitvě s obludou, která následovala, přišli o život desítky dalších vojáků. Regulus proto zvolil pro boj s nelidskou příšerou jinou strategii.

Obrovitý had byl sice jen jeden, ale z hlediska válečnického umění byl stejně nepokořitelný jako pevnost , a proto nejvyšší vojevůdce rozhodl postupovat proti němu stejně jako při dobývání opevnění.

Římané přivezli na břeh balisty, mohutné katapulty vystřelující těžké kusy kamene, a na nestvůru dopadl déšť balvanů. Salvy se opakovaly znovu a znovu, plaz se svíjel bolestí a překvapením pod nečekaným přívalem střel. Poté začal ustupovat, jeho tělo se ponořilo pod hladinu, ale náhle přiletěl zvlášť velký balvan a zasáhl nestvůru přímo mezi oči. Hadí lebka pukla a netvor na místě zemřel.

Hadí tělo se zaškubalo a zlověstný třpyt očí pohasl, když zploštělá hlava klesla do bláta. Velká část hadova těla dopadla přímo k nohám vojáků. Regulus si byl jistý, že jejich nesvůrný protivník zahynul, a proto rozkázal svým mužům, aby ho vyvlékli z vody a stáhli. Ukázalo se, že had měřil neuvěřitelných 37 metrů, což je čtyřikrát víc než činí délka největšího známého hada moderního světa.

Tak úžasnou trofej nemohl nechat ležet bez povšimnutí a při vítězném návratu do Říma Regulus daroval kůži a čelisti obrovitého kartáginského hada městu. Hrdinné úsilí a odvaha v boji s nestvůrou mu vynesly uznání a pocty. Římští historikové o jeho činu zanechali písemnou zprávu, což se nedělo běžně. Pokus jde o hada, jeho kůže a čelisti zůstaly vystavené v chrámu na Kapitolu, kde je Řím mohl obdivovat až do války s Kelty na Iberském poloostrově v roce 133 př.n.l., kdy zmizely.

Nikdy se nepodařilo zjistit, o jakého plaza šlo. Mohlo se jednat o krajtu africkou, ale i kdybychom vzali v úvahu velké klimatické změny, které se v uplynulých 2000 letech udály, je značně nepravděpodobné, že by se tento druh hada na severu Afriky vyskytoval. Navíc tam, kde krajty žijí dnes, se nikdy nepodařilo najít exemplář tohoto druhu, který by byl délkou srovnatelný s Regulovým obrovitým nepřítelem.

(Čerpáno z: Draci Historie rodu. Dr. Karl Shuker)