Pyramidy a umělý kámen?

Přes sto let přitom kolem tohoto odhalení vědci chodili jako slepí. Už v roce 1889 objevili archeologové stélu s nápisem, který výrobu umělého kamene popisoval. Nikdo si to, ale zřejmě nebyl schopen dát do souvislosti s pyramidami. A tak historici stále dokolečka opakovali, jak se otroci dřeli s  obrovskými kvádry ze vzdálených lomů, a přemýšleli, jaké primitivní přepravní pomůcky při tom nebožáci používali. Většinou se hovořilo o dřevěných válcích, pomocí kterých se kameny na staveniště dovláčely. Kde se v Egyptě, chudém na dřevo, takové válce vzaly, na to se radši nikdo neptal. Ani na to, jak otroci jen s pomocí primitivních kladkostrojů s ručně dělanými provazy vytáhli mnohatunové kvádry na vrchol pyramidy.

Žádní otroci, ale dělníci - specialisté

Stavební kvádry z umělého kamene, ale mohli dělníci vyrobit třeba přímo na vrcholu. Dopravit tam písek a přísady a napěchovat je do připravené formy pro ně jistě nebyl problém. Ostatně archeolog Mark Lehner objevil nedaleko velkých pyramid v Gíze zbytky několikatisícových měst, ve kterých zjevně nebydleli otroci, ale odborně zdatní dělníci. Takoví, kteří by se technologii výroby umělého kamene dokázali naučit a také ji používat. Myšlenku, že pyramidy jsou z umělého kamene, podporují ale i mnohem přímější důkazy.

Vzduchové bublinky v kameni nebývají

Vysokofrekvenční vlny, kterými vědci "prosvěcovali" Velkou čili Cheopsovu pyramidu, její zdi pohlcovaly. To je ale vlastnost umělého kamene! Ve stavebních kvádrech jsou vzduchové bubliny. Kde by se v přírodním kameni vzaly? K dovršení všeho našel profesor Davidovits pod mikroskopem jednoho z kvádru "zalitých" několik vlasů. Od té doby nepochybuje, že pyramidy jsou z umělého kamene. Historici a hlavně archeologové však stále nevěří, že záhada stavby pyramid je odhalena.

ROZHOVOR S JOSEPHEM DAVIDOVITSEM (převzato z Hospodářských novin, autor Naďa Klevisová, 30.6.2006):

Joseph Davidovits: Pyramidy jsou z tvárnic
Rtuťovitému francouzskému chemikovi by nikdo nehádal jedenasedmdesát let. Díky svým objevům je znám po celém světě. Na jméno mu ale nemohou přijít mnozí egyptologové. Ten nadšený a zarputilý amatér totiž zaútočil na jejich jistoty.

Jak jste přišel na to, že staří Egypťané stavěli pyramidy nikoli z přírodního kamene, ale z umělých kamenů - geopolymerů?
Jako chemik jsem při práci s jílovitými materiály dospěl k závěru, že prakticky jakýkoli kámen se dá vytvořit uměle, a to tak dokonale, že ho lze rozlišit od přírodního kamene jen velmi specializovanou analýzou. Zaujala mě záhada egyptských pyramid. Kladl jsem si otázku, jak mohli dostat dělníci před deseti tisíci let obrovské kvádry do takových výšek, když neznali ani kolo, natož aby měli nějaké důmyslné transportní mechanismy. 
Dospěl jsem k názoru, že využívali období záplav, kdy se Nil rozlil do daleka. Nosili písek z nejbližšího okolí, mokrý ho na místě napěchovali do forem, smísili ho s aktivačními prostředky a horké slunce postupně proměnilo směs v litý kámen.

To je odvážná hypotéza. Ale na čem stojí?
Náročné laboratorní zkoušky, například nukleární rezonancí, prokázaly, že nerost, ze kterého jsou pyramidy postaveny, obsahuje vodu a pohlcuje záření. To se u přírodního kamene nemůže stát. V materiálech z pyramid jsou navíc nepatrné vzduchové bubliny, jaké se v nerostech nenacházejí. Při zkoumání kamenů z pyramid jsem uvnitř našel vlasy. Kde by se vzaly v přírodním nerostu? A ještě něco. Když pořídíme průřez kvádrem z pyramidy, zjistíme, že je ve spodní části hustší než v horní. To všechno podporuje moji teorii, že starověcí stavitelé vlastně používali jakýchsi obrovských tvárnic. Jejich geopolymery měly mimořádnou trvanlivost. Kdyby staří Egypťané znali materiál odpovídající dnešnímu nejkvalitnějšímu betonu, jejich pyramidy už by se dávno rozpadly. 

Jak jste přistupoval k luštění těch záhad? Bylo to přece něco jiného než práce chemika v laboratoři.
Snažil jsem se pochopit, jak tehdejší lidé mysleli a řešili problémy. Podobně musí postupovat každý historik. Do hloubky jsem studoval civilizace kolem Středozemního moře, zabýval jsem se jejich jazyky, písmem, kulturou. Doufal jsem, že někde existují záznamy technologických postupů při stavbě pyramid. Nakonec jsem opravdu objevil čtyři staroegyptské tabulky, na kterých je ta technologie popsaná. Odborníci je znali, ale nedovedli interpretovat význam těch textů. 

Dávali vám najevo, že jste pouhý amatér?
Přesně tak, nebrali mě vážně. A když jsem poprvé přednesl svoji teorii na přednášce v Káhiře, způsobil jsem mezi egyptology strašný poprask. 

Jaké byly jejich nejpádnější námitky?
Jejich v podstatě jediná námitka zněla, že to je nemožné. Ti starověcí lidé byli tak chytří a pokročilí, že znali chemii, vynalezli výrobu kovů. Nikde si nemohli přečíst žádný návod. Byl to obrovský pokrok, když vzali měděnou rudu a přeměnili ji v kov. Proč by právě tak nemohli vynalézt geopolymery? Ale moji odpůrci takové argumenty nepřijali. 

Je pro vás důležité, aby vás brali vážně nejen chemici, ale i historikové?
Ne, je mi to jedno. Mou povinností je napsat knihu, říci, co považuji za pravdu. Jestli to někteří nechtějí slyšet, je to jejich problém. Nechci je přece připravit o práci. Pokud se jim zdá, že jsem cvok, i to je jejich problém. Vím, že jiní dojdou k závěru, že žádný blázen nejsem. 

Když se v roce 1982 chystal egyptologický kongres v Torontu, psalo se o vás jako o enfant terrible oboru. Nicméně jeden z vašich odpůrců, nestor egyptologie Philippe Lauer, vám věnoval kus kamene z pyramid, abyste na něm mohl dokázat správnost své teorie. To od něj bylo hezké, ne?
Lauer se tam chystal vystoupit se svým názorem, že stavitelé pyramid používali ke zvedání kamenných bloků až do výše sedmdesáti metrů jakýchsi ramp postavených v ostrém úhlu. Řekl jsem si, že tam musím prezentovat svoji teorii. "Vy tomu pořád ještě věříte?" podivil se Lauer, když jsem přihlašoval svoji prezentaci. "Tak víte co? Mám doma kus kamene, dám vám ho, dokažte na něm, že není přírodní," řekl tenkrát. Šel jsem k němu domů a pamatuji si, že když mi ten kámen dával, dívala se jeho manželka hodně nesouhlasně. 

Myslela si, že jste nějaký šarlatán?
Přesně tak. Když složité laboratorní analýzy potvrdily moji teorii, prezentoval jsem je na egyptologickém kongresu v Torontu. 
Od toho dne začal Lauer říkat, že vlastně přesně neví, odkud ten kámen vzal.

Změnil se s časem postoj vědců k vaší teorii?
Ne, ti, kdo byli proti od začátku, názor nezměnili. Ale já se o ně nestarám. Mnozí z nich už dnes ani nežijí nebo aktivně nepůsobí v oboru. Přicházejí noví, přinášejí nové myšlenky a názory, a mnozí z nich mě podporují. Frontální opozice, jaká byla na začátku, už dnes neexistuje. 

A co Erich von Däniken? Vždyť vy jste vlastně rozbil jeho teorii o mimozemšťanech, kteří postavili pyramidy.
Osobně ho neznám. V mládí jsem četl všechny jeho knihy a říkal jsem si: Klade správné otázky, ale nedává odpovědi. Zajímal jsem se jen o jeho otázky. Já pro svou teorii žádné mimozemšťany nepotřebuji. 

Uvědomujete si, že kdyby nějací padělatelé použili váš vynález umělých kamenů, k nerozeznání podobných kamenům přírodním, mohli by zničit mezinárodní trh se sochami?
Já vím. V roce 1981 jsem o tom diskutoval s vedoucím katedry archeologie v Oxfordu. Odborníci měli totiž tenkrát strach, že bych mohl začít vyrábět kamenné artefakty. Ujistil jsem je, že nic takového nemám v plánu. Ale býval bych to mohl udělat. Vzpomínám si, že jsem tomu vedoucímu katedry řekl: "Kdybych to udělal, nikdo to nepozná." 

Dnes jste mohl být milionář.
To jsem mohl, ale já jsem vědec, takový přístup je mi cizí. 

Nikdy vás nesvádělo dokázat některému z nevěřících historiků umění, že není neomylný?
Ne, něco takového se snad hodí do reportáže pro televizi. Ale v době, kdy jsem svůj názor prosazoval, mě nikdo z televizních publicistů ne-oslovil. A teď už je příliš pozdě. 

Nedávno jste navštívil Kuks a prohlásil, že chcete pomocí geopolymerů přispět k záchraně tamějšího pískovcového Betlému Matyáše Brauna, který je tak poničený, že ho UNESCO zapsalo na seznam nejohroženějších památek světa. Víte ale o tom, že naše restaurátorská tradice je velmi konzervativní?
Tomu rozumím, tak to musí být.

Co vám řekli naši památkáři?
Ještě jsem s nimi nemluvil. 

Jak byste chtěl ty sochy opravit?
Je otázka, jestli by se měly opravovat. Neměla by se spíš vytvořit replika? Dávám přednost tomu, aby se vzácné originály uložily do lapidária a na jejich místo přišly kvalitní repliky. Ti, kdo mají na starosti péči o kulturní dědictví, to tak dělají všude ve světě. 

Co mluví ve prospěch geopolymerů? Proč by se repliky soch neměly udělat ze stejného pískovce, z jakého je vytvořil Braun?
Protože geopolymer vypadá úplně stejně jako pískovec, a přitom vydrží nepoměrně déle. 

O čem pojednává vaše kniha Bible měla pravdu, jež také vyjde na podzim v češtině?
Není to kniha o náboženství, ale o dějinách a o důkazech, které jsem získal pomocí archeologie. Hodně jsem bádal v depozitáři Francouzského institutu východní archeologie v Káhiře. Zkoumal jsem tam fresku, kterou v roce 1935 vynesli egyptologové Alexandre Varille a Clement Robichon z trosek smutečního chrámu Amenophise, Hapouova syna v Karnaku v Egyptě. Nespoléhal jsem na staré překlady textu na fresce. Naštěstí dovedu číst hieroglyfy, a jejich pozorným studiem jsem zjistil, že text z této fresky byl přesně opsán do bible. Události popsané na fresce se skutečně staly před třemi tisíci let. 
V knize dokazuji, že první Žid, praotec a patriarcha Josef, byl ve skutečnosti Amenophis, syn Hapouův, nejvýznamnější egyptský vědec a písař. Z toho vyplývá, že Židé byli původně Egypťané, a ne cizí pastevci, kteří žili v otroctví. 
Pomocí archeologických stop, bez zdlouhavého pojednávání o náboženstvích, odhaluji také skutečné příčiny exodu Židů. Ale to ať už si každý přečte v knize.

Přepisujete dějiny?
Vůbec ne. Odhaluji jen pravdu, která tu ležela nepovšimnuta. Oba archeologové nedokázali docenit význam svého nálezu. Text byl špatně interpretován, a v konečném důsledku pak vědci považovali biblické texty za jakési pohádky. Nikoli, bible měla pravdu, říkám já.

V poslední době jste v České republice už potřetí. Co vás sem přivádí?
V našem institutu polymerů v San Quentinu provádíme laboratorní studie pro průmysl na celém světě. Před rokem za mnou do Francie přijel ředitel brněnské společnosti Timberland, inženýr Ivo Vaněk, a začali jsme spolupracovat na využití geopolymerů, umělých kamenů, při práci na protihlukových stěnách. V té době jsem právě chystal velký kongres o polymerech v San Quentinu. Sešlo se na něm víc než sto dvacet odborníků z celého světa. Překvapilo nás, jak silná reprezentace přijela z České republiky. Tehdy jsem si pomyslel, že pokud chceme dospět k masové výrobě geopolymerů a soustředit ji do jedné evropské země, mohla by tou zemí být Česká republika. Jsou tu zkušení lidé a polymery se tu zabývá hned několik pracovišť. 

K čemu se dnes geopolymerů využívá?
Například v úložištích nebezpečných odpadů, používají se jako nové stavební materiály, jsou z nich části karoserií vozů formule 1, destičky štítů raketoplánů nebo třeba kostní náhrady v lidském těle. 

Výrobu geopolymerů, umělých kamenů, které jsou nerozeznatelné od přírodních, jste vynalezl už v roce 1974. Teď jste se rozhodl založit u nás Evropský vědecký ústav pro aplikaci geopolymerů (ERIGA). V jakém stadiu je ten projekt?
Zatím jsme úplně na začátku. ERIGA by měla být ryze česká společnost, kde by se prováděly další aplikované výzkumy. K největšímu rozvoji geopolymerů dnes dochází v Asii, Číně, Austrálii, v Indii. Nedovedete si představit, jaká spousta institucí tam v tomto oboru působí a na jakém množství projektů pracují. Pro nás je důležité mít v Evropě místo, kde bychom mohli růst stejnou rychlostí jako tam. Česká republika je někde na půli cesty mezi západním a rozvojovým světem. Je v průsečíku, kde se mohou dít velké věci. Cítím se být duchovním otcem toho projektu, poskytnu mu své znalosti a budu ho podporovat jako konzultant. Měl by to být ústav, který bude sloužit celému světu. Vím, na co se soustředit, aby byl úspěšný. Pracuji na té myšlence už třicet let. 

Přemýšlíte pokaždé o věcech v tak dlouhé časové perspektivě?
Vždycky jsem myslel alespoň na patnáct let dopředu. Když je ovšem člověk v něčem první, neměl by pracovat jako osamělý badatel, protože pak na něj každý kouká jako na blázna. To se mi zpočátku také stávalo. Teď už ale nejsem sám, s institutem v San Quentinu spolupracuje na šedesát institucí. V mém věku je načase, abych předal své vědomosti dál. Jde jen o to, najít mladé lidi, kteří se to naučí a budou pokračovat.

Vybudovat nový výzkumný ústav stojí velké peníze. Měla by ERIGA být soukromá instituce? Kdo ji bude financovat?
Bude to soukromý ústav, ale musí být financován nějakou institucí, nejspíš Evropskou unií. Je třeba mít smělé nápady. Evropská unie ráda podporuje projekty, které obsahují určité riziko. To riziko ovšem musí být pod kontrolou. 
Vědec musí mít ovšem odvahu pokračovat v práci, i když nemá peníze. Celý systém geopolymerů, který jsem vyvinul, byl výsledkem mého rozhodnutí a mé iniciativy. Zpočátku jsem výzkum financoval vlastními penězi a penězi své rodiny. První, nepatrnou podporu od státu jsme dostali až po šesti letech práce. Moje kariéra se rozjela až poté, co jsem v roce 1983 odjel do USA. Tam jsem začal pracovat na mezinárodních projektech, financovaných průmyslem. Ale kdybych zpočátku nepokračoval v bádání za vlastní peníze, nikdy bych tak daleko nedošel. Tenhle způsob myšlení najdete na amerických univerzitách, protože tam se takhle přemýšlet musí. V Evropě je ale jiná mentalita. Musí se změnit, ale bude to trvat celé generace. 

Jak jste se vlastně dostal k chemii? Byl jste chlapeček, který svými pokusy vyhazuje dům do povětří?
Ne, to nebyl můj případ. Vyrostl jsem v hodně chudé rodině. Moji rodiče přišli do Francie z Maďarska v roce 1933. Tenkrát měli dva syny a holčičku. Já jsem se narodil v roce 1935 jako čtvrtý z šesti dětí. Otec pracoval v chemičce a žili jsme v jedné z vesnic, kde bydleli všichni zaměstnanci továrny. Náš dům stál nějakých padesát metrů od továrny. Vždycky jsem se na ni díval a říkal jsem si: Mám v životě jediný cíl - stát se velkým šéfem chemické továrny, abych tátovi zajistil lepší místo a vyšší plat. Takže jsem se na střední škole rozhodl pro studium chemie. O prázdninách jsem v té naší továrně vždycky brigádničil a nakonec se mi opravdu podařilo, že tátu povýšili. Dva moji bratři tam pracují dodnes. Sám jsem se tam vlastně nikdy nezaměstnal, ale ta továrna stála na začátku mé kariéry vědce-chemika. 


Joseph Davidovits (*1935)
Francouzský chemik, nositel nejvyššího francouzského vyznamenání za zásluhy o národ. Badatel v oblasti geopolymerů, v roce 1979 založil vlastní Institut polymerů ve francouzském San Quentinu. S neobyčejným elánem se věnuje také historii, archeologii a filozofii vědy. Hovoří šesti jazyky, vlastní pílí se naučil číst egyptské hieroglyfy. V roce 1974 šokoval prohlášením, že egyptské pyramidy nejsou z přírodního kamene, ale z kamene umělého - geopolymeru. Mimo jiné je autorem knih Nový výklad historie pyramid a Bible měla pravdu, které vyjdou na podzim v českém překladu.