Domů » Vyspělé technologie, Spekulace

Obsah

Ostatní

10 nejčtenějších

Napište nám

captcha
Kategorie: Vyspělé technologie, Spekulace

Nacisti a Antarktida

Nacisti a Antarktida

Tato invaze na antarktický kontinent byla pojmenována "Operation High Jump" a byla tvořena 4700 členy vojenského personálu, šesti helikoptérami, šesti létajícími čluny Martin PBM, dvěma hydroplány, patnácti dalšími letadly, třinácti podpůrnými loděmi amerického námořnictva a letadlovou lodí Philippine Sea.


Zdá se být neuvěřitelné, že tak krátce po válce, která zdecimovala většinu Evropy a ochromila globální ekonomiky, byla podniknuta expedice do Antarktidy s takovým chvatem (využila hned první antarktické léto po válce), za takovou cenu a s tak obrovskou vojenskou výbavou - ledaže by tato operace byla nezbytná pro bezpečnost Spojených států.

V době operace bylo samotné námořnictvo rozloženo, protože bitevní flotila byla osazena převážně civilní posádkou, která zanedlouho dá mořím navždy sbohem. Námořnictvo bylo dokonce redukováno o lodě, pro něž nebyla posádka a čekalo se na odvod dalších branců (1). Také vzrůstalo napětí na zeměkouli, protože Rusko a Amerika vstupovaly do Studené války, možná do Třetí světové války, kterou by USA musely vybojovat s "tragicky malým množstvím lodí a polovinou vycvičených mužů (2)."To vrhá na poslání téměř 5000 mužů zbylého personálu námořnictva do odlehlé části planety, kde na ně číhalo tolik nebezpečí ve formě ledovců, sněhových bouří a nízkých teplot, ještě podivnější světlo. Operace byla připravena také s neuvěřitelnou rychlostí - byla to "záležitost několika týdnů (3)." Možná by nebylo bezdůvodné domnívat se, že Američané měli nějakou neukončenou záležitost z války, která se týkala polární oblasti. To skutečně později potvrdily další události a samotný velitel operace, admirál Richard Byrd. Avšak oficiální instrukce vydané tehdejším šéfem námořních operací, Charlesem W. Nimitzem, který sám měl německé předky, byly tyto:


1.vycvičit personál a vyzkoušet materiál v chladných oblastech; 

2.konsolidovat a rozšířit americkou svrchovanost nad největší praktickou oblastí antarktického kontinentu; 

3.určit možnost zřízení a udržování základen v Antarktidě a prozkoumat možná stanoviště základen; 

4.vyvinout techniky pro vybudování a udržování leteckých základen na ledu (se zvláštním zřetelem na pozdější použitelnost takových technik v Grónsku); 

5.rozšířit existující vědomosti o hydrografických, geografických, geologických, meteorologických a elektromagnetických podmínkách v oblasti (4). 


Pro média bylo uvolněno jen málo informací o této misi, ačkoli většina novinářů měla podezření, že nebyla sdělena pravda o pravém poslání výpravy s tak obrovským vybavením vojenskou technikou. Námořnictvo USA silně zdůrazňovalo, že Operation Highjump měla být přehlídkou námořnictva; předběžný rozkaz admirála Ramseye z 26. srpna 1946 říkal, že "šéf námořních operací bude jednat jenom s ostatními vládními agenturami" a že "žádná diplomatická jednání nejsou žádoucí. Žádní zahraniční pozorovatelé nebudou přijímáni." Žádný zkoumavý pohled nebude žádoucí, dokonce ani ostatních orgánů vlády. 


Admirál Byrd byl strategickou volbou, protože byl pro Američany národním hrdinou; byl průkopníkem technologie, která se stala základem pro moderní polární průzkum a výzkum, byl několikrát vyznamenán, podnikl mnoho expedic do Antarktidy a byl také prvním člověkem, který přeletěl nad oběma póly. 


Avšak samotná jednotka zůstala striktně pod vojenským velením admirála Richarda Cruzena. Lodě centrální skupiny vpluly do ledové tříště u Rossova moře 31. prosince 1946 a našly zde podmínky tak špatné, jak se tradovalo víc než sto let. Ledoborce, jako byl USCGC Burton Island, loď, která teprve nedávno získala pověření a stále ještě prodělávala zkušební provoz u pobřeží Kalifornie, když byla zahájena operace Highjump, prorážely cestu ledem k břehům Antarktidy. (Použití dosud řádně nevyzkoušené lodě pro tuto polární expedici je dalším důkazem o naléhavosti celé operace.) 


Hlavní jednotka byla rozdělena do tří skupin. Centrální skupina se skládala z USS Mt. Olympus (komunikace); USS Yancey (zásobování); USS Merrick (zásobování); USS Sennet (ponorka); USCGC Burton Island (ledoborec) a USCGC Northwind (ledoborec). Východní skupina se skládala z USS Pine Island (obslužný hydroplán); USS Brownson (torpédoborec) a USS Canisteo (tanker). Konečně zde byla třetí skupina, kterou tvořily USS Currituck (obslužný hydroplán); USS Henderson (torpédoborec a USS Capapon (tanker). Operace měla také k dispozici letadlovou loď USS Philippine a pozemní skupinu pod vedením velitele Clifforda M. Campbella. Po přistání v Antarktidě jednotka začala s průzkumem kontinentu. Samotný Byrd byl na palubě prvního letadla, které vzlétlo 29. ledna 1947. Na bocích letadla byly přidány raketové motory (lahve JATO) a letadlová loď se pohybovala rychlostí 35 mil za hodinu, aby letadlům pomohla dostat se do vzduchu. "Podle vibrací lodě," napsal později Byrd, "jsem věděl, že pluje rychlostí kolem 30 uzlů (35 mph). Vypadalo to, že se nikdy neodlepíme od země a zdálo se, že to nikdy nedokážeme... Ale když byly spuštěny naše čtyři lahve JATO na bocích našeho letadla s děsným, ohlušujícím hlukem, viděl jsem, jak letadlo začíná stoupat. Věděl jsem, že jsme to dokázali (5)." Během příštích čtyř týdnů letadla strávila 220 hodin ve vzduchu, nalétala celkem 22.700 mil a pořídila kolem 70.000 leteckých snímků (6).


Potom mise, o níž se předpokládalo, že potrvá 6 až 8 měsíců, dospěla do předčasného a rozpačitého konce. Chilský tisk oznamoval, že "výprava se dostala do potíží" a že ji potkalo "mnoho nehod". (Oficiální záznam nicméně tvrdí, že jedno letadlo havarovalo a zabili se v něm tři muži; čtvrtý muž zahynul na ledu; dvě helikoptéry se zřítily, ale jejich posádky byly zachráněny a velitel jednotky se téměř ztratil (7).) 


Z Chilského tisku víme, že Centrální skupina Operace Highjump byla evakuována ledoborcem Burton Island z Velrybí zátoky 22. února 1947; Západní skupina se dostala domů 1. března 1947 a Východní skupina 4. března, pouhých osm týdnů po připlutí do Antarktidy. 


To, co následovalo, bylo také utajováno, ale je známo, že Byrd byl okamžitě po svém návratu předvolán do Washingtonu a vyslýchán Bezpečnostními službami poté, co byl 14. dubna 1947 "přivítán zpátky" ministrem války Jamesem Forrestalem. (Forrestal později spáchal sebevraždu.) 5. března 1947 přinesly noviny "El Mercurio" ze Santiaga de Chile článek s titulkem "Na palubě Mount Olympu v jižních mořích", který citoval Byrda v jednom interview s Lee van Atta. "Admirál Byrd dnes prohlásil, že je naléhavé, aby Spojené státy podnikly okamžitá obranná opatření proti nepřátelským regionům. Admirál dále tvrdil, že nechce nikoho zbytečně strašit, ale je hořkou realitou, že v případě nové války by Spojené státy byly napadeny létajícími objekty, které jsou schopné doletět od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí.

 

 

Admirál Byrd opakoval své tvrzení, které bylo výsledkem jeho osobních znalostí získaných na severním a jižním pólu, na tiskové konferenci pro International News Service. Vezmeme-li v úvahu, že toto všechno se přihodilo rok po válce, která skončila porážkou Německa, je to ještě znepokojivější.


Kdo byl tedy onen nepřítel, který vlastnil nebo létal s těmoto stroji? Německo bylo zjevně poraženo a neexistovaly důkazy, že nově se vynořivší nepřítel, Rusko, vlastní takovou nadřazenou technologii.


Určitě zde nebyla žádná známá země, jejíž aktivity by mohly vysvětlit invazi USA do Antarktidy, nebo taková, která by byla schopna vyvinout letadlo, které by bylo schopné "přeletět od pólu k pólu neuvěřitelnou rychlostí." Začaly kolovat pověsti, že v době, kdy již byla porážka Německa jistá a jednotky Spojenců pronikaly do Evropy, vybraný vojenský personál a vědci opustili vlast a založili v Antarktidě základnu, kde pokračovali ve vývoji pokročilých letadel, založených na mimozemských technologiích (Pravda bude zřejmě mnohem prozaičtější: William Lyne, autor knihy Pentagon Aliens, tvrdí, a není sám, že tuto technologii Němci ukradli Nikolu Teslovi - pozn. překl.). (Zde je zajímavé poznamenat, že na konci války Spojenci spočítali, že 250.000 Němců je pohřešovaných, i když brali v úvahu zraněné a mrtvé.)


Přestože to může znít neuvěřitelně, existuje značné množství důkazů, podporujících tvrzení o německé základně, protože na samém začátku 2. světové války Němci podnikli invazi do části Antarktidy a prohlásili ji za součást Třetí říše.

 

 

 

Hitler sám nařídil vypravit několik expedic k pólům krátce před 2. světovou válkou. Proklamovaným cílem bylo buď přestavět a rozšířit německou velrybářskou flotilu, nebo zkoušet zbraně v drsných podmínkách. Kdyby to byla pravda, všechno toto by bylo možné uskutečnit snáze na Severním pólu než na obou pólech a bylo by to mnohem blíž k domovu. 


Němci se již dlouho zajímali o jižní polární oblast Antarktidy - první německý výzkum této oblasti byl uskutečněn v roce 1873, kdy Herr Eduard Dallman (1830-1896) objevil nove cesty do Antarktidy s lodí "Grönland" během své expedice pro německou polární Navigační společnost z Hamburku. (Grönland také dosáhl proslulosti tím, že byl prvním parníkem, který se plavil v jižních mořích.) 


Další expedice se konala v prvních letech 20. století s lodí Gauss (která byla 12 měsíců uvězněna v ledu). V roce 1911 následovala expedice pod velením Wilhelma Fichtnera s lodí "Deutschland". Mezi válkami Němci podnikli další cestu v roce 1925 s lodí speciálně konstruovanou pro polární oblasti, která se jmenovala "Meteor" pod vedením dr. Alberta Merze. 


Potom v letech, která bezprostředně předcházela 2. světovou válku, Němci část Antarktidy prohlásili za součást Německa a hodlali zde vybudovat stálou základnu. Jelikož žádná země ve skutečnosti "nevlastnila" kontinent a nemohla být tudíž dobyta, zdálo se Němcům, že nejefektivnějším způsobem "dobytí" části kontinentu bylo, cestovat tam fyzicky, prohlásit toto území za německé a čekat na reakce ostatních zemí. 

Kapitán Alfréd Ritcher byl vybrán, aby vedl tuto výpravu. V minulosti již vedl expedice na Severní pól a osvědčil se v nepříznivých a kritických situacích. 

Pro misi dostal loď "Schwabenland", německou letadlovou loď, která byla používána od roku 1934 pro transatlantické doručování pošty speciálními létajícími loděmi, slavnými desetitunovými stroji Dornier Super "Wals". Tyto "Wals" byly vypouštěny pomocí katapultu a dříve než vzlétly, musely dosáhnout rychlosti 93 mph. Na konci každého letu jeřáb každé letadlo vyzvedl na palubu lodě poté, co přistálo na hladině. 

Loď byla vybavena pro expedici hamburských loděnicích a toto vybavení stálo okolo milionu říšských marek, což byla téměř třetina celého rozpočtu výpravy. 

Posádka byla připravována na misi německou Společností pro polární výzkum a těsně před ukončením těchto příprav organizace pozvala admirála Byrda, aby k posádce promluvil, což také udělal. 

Loď Schwabenland opustila přístav Hamburk 17. prosince 1938 a přesně sledovala naplánovanou trasu na jižní kontinent. Za dobu o málo delší než měsíc loď připlula k ledem pokryté Antarktidě a 20. ledna 1939 spustila kotvu na souřadnicích 4 st. 30 min. východní délky a 69 st. 14 min. jižní šířky (8). 

Expedice strávila tři týdny na Pobřeží princezny Astrid a na Pobřeží princezny Marty v Zemi královny Maud (9). Během této doby dvě letadla ze Schwabenlandu, "Passat" a "Boreas", podnikla 15 průzkumných letů napříč územím Antarktidy o ploše zhruba 600.000 čtverečních kilometrů a pořídila více než 11.000 leteckých snímků speciálně upravenými "Zeiss Reihenmessbildkameras RMK 38". 

Tyto snímky ukazují, že některé starší norské mapy oblasti z roku 1931 byly nejen nepřesné, ale někde i zfalšované, protože původní "mapy" se nepodobají nově pořízeným fotografiím. (Ve skutečnosti norské expedice, které zhotovily tyto mapy, nikdy doopravdy nedošly tak daleko do vnitrozemí, jak ukazují jejich mapy.) 

Téměř jedna pětina Antarktidy byla prozkoumána tímto způsobem a poprvé byly objeveny oblasti bez ledu s jezery a známkami vegetace. 

Tato oblast byla potom prohlášena územím pod správou německé expedice, přejmenována na "Neu Schwabenland" a stovky kolíků, nesoucích hákový kříž, byly shozeny z letadel na sněhem pokrytou zemi, aby označily nové vlastnictví. 

Ritscher se Schwabenlandem opustil nově zabrané teritorium v polovině února 1939 a vrátil se do Hamburku o dva měsíce později se spoustou fotografií a kompletními mapami nové německé državy. 

Skutečný účel této expedice nikdy nebyl uspokojivě vysvětlen; bylo nám zanecháno jenom množství hádanek, zpráv a útržků informací, které již nelze ověřit. O čem však nelze pochybovat, je, že v desetiletí, které předcházelo 2. světovou válku, Němci neudělali téměř nic, co by nezapadalo do celkové struktury příprav země na nadcházející válku. 

Tyto aktivity ovlivnily všechny stránky života Němců: vojenskou, civilní, ekonomickou a zahraniční politiku, inženýrství, průmysl, atd. Jelikož k zabrání Neu Schwabenlandu došlo těsně před vypuknutím války, musíme dojít k závěru, že polární expedice měla podstatnou důležitost a význam pro cíle a rozvoj plánované tisícileté Třetí říše. 

A touto invazí určitě nekončily německé aktivity v této oblasti; spíš byla předehrou, podporující myšlenku, že Německo mohlo vybudovat základnu ve zdánlivě zmrzlé pustině. 

Že aktivity Němců v Antarktidě pokračovaly i během válečných let, dokazují historické záznamy. V roce 1939 loď "Schleswig-Holstein" navštívila Iles Kerguelen, Ile Saint-Paul, Ile Amsterdam, Iles Crozet, Ostrovy prince Edwarda a ostrov Gough; později navštívila Kapské Město (10) 

V období 1939 - 1941 kapitán Bernhard Rogge s válečnou lodí "Atlantis" podnikl plavbu do Jižního Atlantiku, Indického oceánu a Jižního Pacifiku a na přelomu prosince 1940 a ledna 1941 navštívil Iles Kerguelen. 

Je známo, že loď Atlantis navštívilo letadlo RFC-2 (letadlo ve stylu "UFO", které od roku 1940 sloužilo jako průzkumné letadlo). Loď změnila své jméno na "Tamesis" předtím, než byla 22. listopadu 1941 potopena lodí HMS Devonshire poblíž ostrova Ascension. (Atlantis byla také známa jako Hilfskreuzer 16 a v různých dobách se skrývala pod jménem Kasii-Maru nebo Abbekerk (11).) Jestliže aktivity německé lodě Erlangen v letech 1939-40, pod vedením Alfreda Granse, se nezdají být důležité, to samé nemůže být řečeno o lodi Komet, které velel kapitán Robert Eyssen. Po cestě podél trasy Severním mořem v roce 1940 tato loď operovala v Tichém a Indickém oceánu, včetně plavby podél pobřeží Antarktidy z Cape Adare k ledovému šelfu Shackleton, když v únoru 1941 hledala velrybářské lodě. Zde potkala loď Pinguin a zásobovací lodě Alstertor a Adjutant. (Loď Komet byla také známá jako Hilfskreuzer 45 a byla potopena u Cherbourgu v roce 1942 (12).) Pinguin byla válečná loď, které velel kapitán Ernst-Felix Kruder. Operovala hlavně v Indickém oceánu. V lednu 1941 zajala norskou velrybářskou flotilu (tovární lodě Ole Wegger a Pelagos, zásobovací loď Solglimt a jedenáct chytačů velryb). Jeden z těchto chytačů (přejmenovaný na Adjutant) zůstal jako zásobovací loď a zbytek byl poslán do Francie. Tato loď také kotvila u Iles Kerguelen a možná přistála i u ostrova Marion. 

Ostrov Kerguelen měl v plánech nacistů prominentní místo. Například v roce 1942 německé námořnictvo zde plánovalo postavit meteorologickou stanici. V květnu tohoto roku loď Michel přeložila meteorologa a dva radiové operátory s plným vybavením na zásobovací loď Charlotte Schlieman, která plula na tento ostrov, ale příkaz k vybudování stanice byl později odvolán (14). Potom v roce 1942 kapitán Gerlach s lodí Stier prozkoumal okolí ostrova Gough jako možnou dočasnou základnu pro válečné lodě a tábor pro vězně. 

Tyto aktivity lodě se nezdají být významné, avšak aktivita ponorek v Jižním Atlantiku byla mnohem větší. Přesnou povahu a rozsah těchto aktivit pravděpodobně nebudeme znát nikdy, ale určitou představu si můžeme vytvořit z faktu, že mezi říjnem 1942 a zářím 1944 bylo v oblasti Jižního Atlantiku potopeno 16 ponorek. 

Zdá se, že některé z těchto ponorek, vedle své normální hlídkové činnosti, byly zapojeny i do skrytých aktivit. Například ponorka U-859, která 4. dubna 1944 ve 4:40 hod. vyplula na misi s posádkou 67 mužů, vezla 33 tun rtuti zapečetěné ve skleněných lahvích ve vodotěsných cínových bednách. Tato ponorka byla později, 23. září, potopena britskou ponorkou (HMS Trenchant) v úžině Malacca. 47 členů posádky zahynulo, ale 20 jich přežilo. Asi o 30 let později jeden z těchto přeživších námořníků otevřeně mluvil o nákladu a potápěči později potvrdily zprávy o nákladu rtuti. Významnou informací je, že rtuť se dá použít pro pohon některých typů pohonu kosmických lodí. Proč by německá ponorka převážela takový náklad tak daleko od domova? 

Ačkoli existují záznamy aktivity nacistů okolo Antarktidy před 8. květnem 1945, kdy Německo před Spojenci bezpodmínečně kapitulovalo, události, jež se pravděpodobně staly po tomto datu, světová historie nezaznamenala. O jaké události šlo, naznačuje prohlášení Karla Dönitze. Dönitz se stal Oberbefehlshaberem válečného námořnictva 31. ledna 1943 a vedl flotilu německých ponorek do konce 2. světové války. (Dönitz byl také krátkou dobu - 20 dní - hlavou německého státu po Hitlerově smrti až do svého zajetí Spojenci 23. května 1945.) Jeho příspěvek k záhadě poválečné aktivity v Antarktidě spočíval v prohlášení, které učinil v roce 1943, kdy řekl, že německou flotilu ponorek nechá znovu postavit "v jiné části světa, v zemi Shangri-La - neproniknutelné pevnosti." Mluvil snad o domnělé základně v Antarktidě? 

Jisté je, že existují záznamy o pokračující německé námořní aktivitě v této oblasti po skončení války. Například 10. července 1945, více než dva měsíce po skončení nepřátelských akcích, se německá ponorka U-530 vzdala argentinským úřadům. Pozadí této události je hádankou. Je známo, že tato ponorka se 22. května 1944 vydala z přístavu Lorient ve Francii pod velením kapitána Otto Wermutha na operace v oblasti Trinidadu. Po úspěšné schůzce s japonskou ponorkou I-52 zamířila k Trinidadu a po 133 dnech na moři se vrátila na základnu. 

Oficiální lodní záznamy říkají, že v období od října 1944 do května 1945 byla součástí 33. flotily a po kapitulaci Německa kapitánství Otto Wermutha a kariéra ponorky skončily. Přesto o dva měsíce později připlula do Rio de la Plata v Argentině a 10. července 1945 se vzdala Argentině. 

Historické záznamy také říkají, že ponorka U-977 opustila Kristiansand v Norsku 2. května 1945 na bojovou hlídku v kanálu La Manche, Po kapitulaci Německa se kapitán Heinz Schäffer rozhodl, že zamíří do Jižního Atlantiku, ale předtím dal ženatým mužům na palubě šanci, aby vystoupili na břeh; 16 mužů Schäfferovu nabídku přijalo. 

Po 66-denní plavbě pod hladinou a další plavbě na hladině U-977 dorazila 17. srpna do Mar del Plata v Argentině a o tři měsíce později, 13. listopadu 1945, se v Bostonu vzdala USA. Její aktivity během této doby nejsou známé. 

K tomuto incidentu došlo krátce po skončení války, avšak zprávy o německé aktivitě přicházely ještě dlouho po válce. Francouzská agentura "Agence France Press" 25. září 1946 tvrdila, že "neustále kolující pověsti o aktivitě německých ponorek v oblasti Tierra del Fuego mezi nejjižnějším cípem Latinské Ameriky a Antarktidou jsou založeny na skutečných událostech." 

Potom francouzské noviny "France Soir" přinesly následující zprávu o setkání s jednou takovou německou ponorkou: 

"Téměř rok po ukončení nepřátelství v Evropě islandská velrybářská loď "Juliana" byla zastavena velkou německou ponorkou. Loď Juliana se pohybovala v antarktické oblasti kolem Malvínských ostrovů (Falklandy), když se německá ponorka vynořila nad hladinu a vztyčila oficiální německou smuteční vlajku - rudou s černým okrajem. 

Velitel ponorky vyslal na palubu velrybářské lodě několik mužů, kteří na Julianu přišli v ušmudlaných uniformách a po kapitánovi Heklovi požadovali část jeho čerstvých zásob potravin. Žádost byla vznesena rozhodným tónem příkazu, jemuž by nebylo moudré odporovat. Německý důstojník mluvil správnou angličtinou a za potraviny zaplatil americkými dolary a dal kapitánovi přídavek 10 dolarů pro každého člena posádky Juliany. Zatímco byly potraviny nakládány do ponorky, velitel ponorky informoval kapitána Hekla o přesné poloze velkého hejna velryb. Později Juliana našla hejno velryb přesně tam, kde bylo označeno." 

Je možné, aby kromě U-530 a U-977 v oblasti Antarktidy operovaly ještě další ponorky po skončení války? O takových aktivitách neexistují oficiální záznamy, ale je známo, že během války "zmizelo" 54 německých ponorek, z nichž pouze u 11 je pravděpodobné, že se jim stalo osudným setkání s minami. 

Budoucnost může ukázat, že osud těchto ponorek, ať jsou zprávy ve francouzských a jihoamerických novinách jakékoli a bez ohledu na počet pohřešovaných ponorek, že alespoň některé z nich se přesunuly do jižní polární oblasti. 

Historie také poskytuje další stopy spojení nacistů s Antarktidou. Existují záznamy, že Hanse Ulricha Rudela z německé Luftwaffe Hitler jmenoval svým nástupcem. Je známé, že Rudel podnikal časti cesty do Tierra del Fuego u cípu Jižní Ameriky, který je nejblíže k Antarktidě. A v jedné z posledních zpráv z bunkru v Berlíně, kterou Martin Bormann posílal Dönitzovi, je také zmínka o Tierra del Fuego. 

Potom jsou zde tvrzení o Rudolfu Hessovi, Hitlerově nejlepším příteli, který odletěl do Británie a byl zde 10. května 1941 uvězněn jako válečný zločinec. Potom byl držen v izolaci ve věznici Spandau až do své smrti. Takové neobvyklé zacházení naznačuje, že vlastnil informace, které Spojenci považovali za nebezpečné. Christof Friedrich (Jde o pseudonym známého popírače holocaustu Ernsta Zündela - pozn. překl.) ve své knize "Secret Nazi Polar Expeditions" tvrdí, že Hess "byl seznámen s důležitými akty o Antarktidě... Hess sám tato akta vlastnil..." (15) 

Pro oprávněnost domněnky, že Operation Highjump byla pokusem vyslídit zbývající německou základnu v Antarktidě, musely být splněny dva předpoklady. Za prvé, musely by existovat důkazy, že Operation Highjump prováděla průzkum Neu Schwabenlandu a za druhé, na zmrzlém kontinentu by musely být takové podmínky, které by dovolily existenci takové základny po celý rok. A skutečně, obě tato kritéria byla splněna. 

Východní a Západní skupina operace Highjump byly aktivní kolem Neu Schwabenlandu. Stejně jako ruská loď, která "se ukázala jako nepřátelská" (16). Východní skupina byla frustrovaná ve svém úsilí o průzkum oblasti navzdory neuvěřitelnému úsilí pořídit fotografie pro pozdější průzkum. Avšak v té době již pro fotografování nebyly vhodné světelné podmínky... "Slunce se během posledních několika týdnů jen krátce mihlo na obzoru a šedivou oblohu pokrývaly mraky. Vody obklopující kontinent začaly rychle zamrzat a připoutávaly neopatrné lodě do drtivého obětí... Dufek [velitel] váhal a nechtěl se jen tak vzdát. Nařídil lodím plout na sever, aby unikl ledu. Možná bude moci uskutečnit jeden nebo dva lety. Ale 3. března ráno se na vodní hladině začal tvořit led a Východní skupina musela opustit Antarktidu.(17)" 

Avšak Západní skupina udělala pozoruhodný objev. Na konci ledna 1947 letadlo PBM pilotované poručíkem Davidem Bungerem z Coronada, Kalifornie, vzlétlo ze své lodě Currituck a směřovalo k pobřeží královny Marie. Po dosažení pevniny Bunger letěl chvíli na západ. Nejdříve letěl nad jednotvárnou bílou krajinou, ale pak spatřil tmavou, holou oblast, kterou Byrd později popsal jako "zemi modrých a zelených jezer a hnědých kopců uprostřed nekonečné ledové pustiny." (18) (V zeměpisném atlase je tato oblast označena jako Bungerova oáza - pozn. překl.) 

Bunger a jeho muži pečlivě prozkoumali oblast předtím, než se vrátili zpátky na Currituck se zprávou o svém objevu. "Oáza", kterou objevili, pokrývala oblast o ploše 300 čtverečních mil a obsahovala tři velká jezera a mnoho menších jezer. Tato jezera byla oddělena masami pustých, hnědočervených skal, naznačujících přítomnost železné rudy. 

O několik dní později se Bunger vrátil do této oblasti a zjistil, že voda byla na dotek teplá jezero samotné bylo naplněno červenými, modrými a zelenými řasami, které mu dávaly neobvyklou barvu. Bunger naplnil láhev vodou, která se později "ukázala být napůl slaná, což dávalo tušit, že 'jezero' bylo spojeno s otevřeným mořem." (19) 

Toto je důležité ze dvou důvodů; teplá vnitrozemská jezera spojená s okolním oceánem by byla dokonalým úkrytem pro ponorky a podobná jezera byla zaznamenána v Neu Schwabenlandu, v oblasti údajné základny nacistů. 

Neexistují nezvratné důkazy o existenci nacistické základny v Antarktidě, avšak je pravděpodobné že se v této oblasti přinejmenším něco dělo. Existují pro to následující důkazy: 

i) Němci obsadili část Antarktidy a prohlásili ji svým územím těsně před začátkem války, kdy všechny jejich aktivity směřovaly k válce a založení tisícileté říše. 

ii) V Jižním Atlantiku a v polárních oblastech byly zaznamenány aktivity německých lodí a ponorek v průběhu a po skončení války. 

iii) USA podnikli invazi na kontinent se značnými vojenskými zdroji a Spojené státy zanechali zranitelné v době, kdy svět byl na pokraji Studené války. Jednotka se vrátila schlíple domů, jako kdyby byla poražena, za pouhých několik týdnů, a místní tisk v Jižní Americe o porážce psal. 

iv) Admirál Byrd psal o objektech, které mohou létat od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnou rychlostí, a které mají základnu v Antarktidě.

v) Stovky tisíc Němců a mnoho ponorek na konci války zmizelo.

Spojitost Antarktidy s fenoménem UFO byla zpečetěna tvrzeními Alberta K. Bendera, který prohlásil, "Já vím, co jsou tyto talíře."

Bender řídil organizaci nazvanou "International Flying Saucer Bureau" (IFSB), což byla malá organizace pro výzkum UFO se sídlem v Connecticutu v USA a vydávala publikaci známou jako "Space Review", která rozšiřovala zprávy o UFO. Tato organizace měla jen velmi málo členů a publikace byla šířena spíš stovkám než tisícům čtenářů, ale o kvalitě členů organizace a čtenářů nemohlo být pochyb. Samotná publikace obhajovala domněnku, že létající talíře jsou kosmické lodě mimozemského původu. Potom v říjnovém vydání Space Review z roku 1953 se objevila dvě hlavní oznámení. První článek byl nazván "Poslední zprávy" a tvrdil, "Zdroj, který IFSB považuje za velmi spolehlivý, nás informoval, že vyšetřování záhady létajících talířů a její řešení se chýlí do konečné etapy. Ten samý zdroj, od něhož máme tyto údaje, naznačil, že není vhodná doba na to, aby tyto informace byly publikovány ve Space Review."

Druhé oznámení s názvem "Důležité prohlášení" znělo: "Záhada létajících talířů již není záhadou. Zdroj je již znám, ale veškeré informace o této věci jsou odpírány na příkaz z vyšší instance. Rádi bychom otiskli celý příběh ve Space Review, ale z důvodu povahy této informace je nám velice líto, že nám bylo doporučeno, abychom tyto informace neotiskli." Oznámení končilo větou, "Radíme všem, kteří jsou zapojeni do výzkumu UFO, aby byli velmi opatrní."

Tato oznámení měla sama o sobě malý význam. Co získalo širší pozornost byla skutečnost, že ihned po vydání říjnového čísla z r. 1953 Bender zastavil vydávání časopisu a ukončil činnost IFSB bez jakéhokoli vysvětlení.

Bender mohl vědět, "co tyto talíře jsou", ale v rozhovoru pro místní noviny později prozradil, že se rozhodl nechat si toto tajemství pro sebe po návštěvě tří mužů, kteří mu potvrdili, že jeho teorie o UFO je správná, ale nahnali mu dostatečně strachu na to, aby okamžitě zrušil svou organizaci a zastavil vydávání časopisu. Bylo namítáno, že příběh o tom, že ho navštívili tři cizince a že byl varován, je jenom výmluva, ale že skutečným důvodem zastavení publikace byl nedostatek peněz. Avšak skutečnost, že Bender byl "k smrti vyděšený" a "opravdu nemohl několik dní jíst", byla potvrzena jeho přáteli a společníky.

Avšak v roce 1963, plných deset let po návštěvě oněch tří cizinců, byl Bender zdánlivě připraven odhalit více ze svého příběhu v z větší části nečitelné knize s názvem "Flying Saucers and the Three Men in Black" (Létající talíře a tři muži v černém). Kniha byla skoupá na fakta, avšak poutavě popisovala mimozemské kosmické lodě, které mají základny v Antarktidě. Zřejmě je pravda, že Bender byl zastrašován, aby neodhalil pravdu. Bender také zveřejnil obrázky talířů, které znal. Přesto jsme opět viděli kresby UFO se třemi polokoulemi vespod, připomínající Haunebu II., vedle objektu ve tvaru doutníku, o němž si něco řekneme později.

Ernst Zündel, německý vědec, který se stal spisovatelem, se dostal do USA v rámci operace Paperclip (Operace Paperclip byla programem pro odvlečení nacistických vědců do USA - pozn. překl.) po skončení války, který pracoval na letecké základně Wright Field (později Wright Patterson AFB, kde byly údajně uloženy trosky po havárii u Rosswellu), také činil prohlášení o povaze aktivit v Antarktidě.

V 70. letech Zündel napsal knihu "UFOs: Nazi Secret Weapons?", v níž tvrdil, že UFO byly tajné zbraně nacistů, vyvinuté během 2. světové války a některé z nich byly na konci války tajně dopraveny k Jižnímu pólu. Publikace knihy zvedla vlnu obnoveného zájmu o všechny duchovní věci a Zündel byl zván na bezpočet talk show, aby se podělil o své názory na kosmické lodě, volnou energii, elektromagnetismus, vznikající technologie a na pozitivní příspěvky Němců v období Třetí říše v těchto oblastech (26).

Zündela ve skutečnosti zajímala pouze reklama pro jeho teorii holocaustu, kterou zveřejnil v knize "Did Six Million Really Die?", avšak zjistil, že nacistické teorie o duté Zemi se ukázaly být pro televizní producenty přítažlivější. Zündel vysvětluje: "Uvědomil jsem si, že Američané nemají zájem být vzdělávání. Chtějí být baveni. Tu knihu jsem psal pro zábavu. S obrázkem Führera na obalu a létajícími talíři přilétajícími z Antarktidy byla šance dostat se do debatních pořadů v rádiu a televizi. Patnáct minut z hodiny bych mluvil o ezoterických nesmyslech. Potom bych začal mluvit o všech těchto židovských vědcích v koncentračních táborech, kteří pracovali na těchto tajných zbraních. A to byla má šance mluvit o tom, o čem jsem chtěl mluvit." (27)

Tato myšlenka však podnítila představivost veřejnosti a začala žít svým vlastním životem. Zündelova nakladatelská společnost "Samisdat" si začala dělat jméno vydáváním bulletinu a knih na toto téma. Dokonce bylo navrženo uspořádat expedici, která by tam měla hledat "Hitlerovu základnu pro UFO". Je jisté, že taková tvrzení by upadla v zapomnění, kdyby alespoň částečně nebyla založena na skutečných událostech. K jedné takové podivné události kolem výše uvedeného kontinentu došlo v 60. letech, kdy argentinské námořnictvo bylo pověřeno oficiálním vyšetřováním podivných úkazů na obloze. V oficiální zprávě, kterou připravil kapitán Sanchez Moreno z Naval Air Station Comandante v Bahia Blanca, se píše: "V rozmezí let 1950 - 1965, samotný personál argentinského námořnictva zaznamenal 22 pozorování neidentifikovaných létajících objektů, které nebyly letadly, satelity, meteorologickými balóny ani žádnými jinými známými vzdušnými dopravními prostředky. Těchto 22 případů sloužilo jako precedens pro zintenzivnění vyšetřování těchto případů námořnictvem (20)." Po sérii pozorování UFO argentinskými a chilskými meteorologickými stanicemi na Deception Island v Antarktidě v červnu a červenci 1965 kapitán Omar Pagani prozradil na tiskové konferenci, že "neidentifikované létající objekty existují. Jejich přítomnost ve vzdušném prostoru Argentiny je prokázaná. Jejich povaha a původ jsou neznámé a žádné jejich posouzení nebylo provedeno." (21) Více podrobností o těchto pozorováních UFO bylo uvedeno ve zprávě v brazilských novinách "O Estado de Sao Paulo" 8. července 1965. "Poprvé v dějinách bylo zveřejněno vládou oficiální komuniké o létajících talířích. Je to dokument argentinského námořnictva, založený na tvrzeních velkého počtu argentinských, chilských a britských námořníků umístěných na námořní základně v Antarktidě. V komuniké se praví, že personál základny námořnictva na Deception Islandu v devatenáct hodin čtyřicet minut dne 3. července spatřil létající objekt čočkovitého tvaru, pevného vzezření, který byl zbarven do červena a do zelena a na chvíli i do žluta. Stroj ve vzduchu kličkoval, ale převážně letěl na západ, ale několikrát změnil směr a rychlost, přičemž sklon objektu byl 45 stupňů nad obzorem. Stroj také zhruba dvacet minut zůstal stát na místě ve výšce zhruba 5.000 metrů a nevydával žádný zvuk.

Komuniké dále tvrdí, že převažující meteorologické podmínky v době, kdy byl tento fenomén pozorován, byly, s ohledem na oblast a období v roce, považovány za vynikající. Obloha byla zcela jasná a bylo vidět mnoho hvězd.

Sekretariát argentinského námořnictva ve svém komuniké také tvrdí, že jev byl pozorován vědci ze tří námořních základen a že fakta popisovaná těmito lidmi se navzájem úplně shodují." (22) V březnu 1950 komodor Augusto Vars Orrego od chilského námořnictva vyfotografoval a nafilmoval na 8 mm film velmi velký létající objekt ve tvaru doutníku, který se vznášel a manévroval v chladném vzduchu nad chilskou oblastí Antarktidy. Orrego tvrdil, "Během jasné antarktické noci jsme viděli létající talíře, které se pohybovaly obrovskou rychlostí. Máme fotografie, které dokazují naše pozorování (23)." Existují i další chilská pozorování.

Potom v průběhu ledna 1956 došlo k události, jejímž svědkem byla skupina chilských vědců, kteří letěli vrtulníkem na ostrov Robertson ve Wendellově moři, aby zde studovali geologii, faunu a další rysy ostrova. Tato zkušenost byla předmětem článku s názvem "UFO ve tvaru doutníku nad Antarktidou". "Na začátku ledna 1956, v období častých bouřek, si skupina náhle uvědomila něco, co - za jiných okolností - by se jim mohlo stát osudným. Jejich rádio záhadně přestalo fungovat. Nebyla to zase tak velká katastrofa, protože helikoptéra se mohla vrátit a opět vzlétnout 20. ledna." Jeden z vědců, doktor, měl ve zvyku v noci pozorovat všechno, co by mohlo mít nějaký význam pro meteorologii, ale další člen skupiny, profesor, neměl rád, když ho někdo rušil. Avšak v noci 8. ledna 1956 se doktor rozhodl, že profesora vzbudí. "Ukázal vzhůru, téměř až nad hlavu. Stále ještě ve špatné náladě, že byl vyrušen, se [profesor] podíval vzhůru, kam jeho kolega ukazoval, a uviděl dva kovově lesklé objekty ve tvaru doutníku ve vertikální pozici, dokonale nehybné a tiché, které odrážely paprsky vycházejícího slunce."

Brzy po sedmé hodině ranní se další dva členové skupiny, asistent a nemocniční sluha, k těmto dvěma mužům připojili. Skupina pozorovala dvě lodě. "Okolo deváté hodiny dopoledne objekt číslo 1 (blíž k zenitu) zaujal horizontální polohu a vystřelil jako blesk směrem na západ. Nyní ztratil svůj kovový lesk a zářil všemi barvami viditelného spektra od infračervené po ultrafialovou. Bez zpomalení provedl neuvěřitelnou změnu směru v ostrém úhlu, vystřelil jiným směrem a udělal další ostrou změnu směru jako předtím. Tyto závratné manévry, pohyby cikcak, prudká zastavení, rychlé akcelerace trvaly asi pět minut. Potom objekt zaujal téměř stejné místo, kde ho poprvé spatřili. Nyní byl na řadě objekt číslo 2., který prováděl podobně neuvěřitelné manévry. Asi po třech minutách se také vrátil na své původní místo. Oba objekty během pohybu zářily všemi barvami, ale v klidu opět získaly svůj kovový vzhled.

Vědci měli s sebou vysoce citlivé Geiger-Millerovy trubice, jednu s akustickým indikátorem, druhou se světelným. Když objekty skončily své tance po obloze, jeden z Geigerových počítačů (se světelným indikátorem) ukazoval, že se radioaktivita zvýšila 40-krát - dost na to, aby zabila jakýkoli organismus, který by této radioaktivitě byl vystaven dostatečně dlouhou dobu. Tento objev muže velmi znepokojil...

Skupina s sebou měla fotoaparáty a pořídila mnoho fotografií objektu, černobílých i barevných. Nebylo nám řečeno, co se s těmito fotografiemi stalo." (24)

O pět let později byla zdokumentována další zpráva o pozorování UFO nad Antarktidou, a to Rubensem Junqueira Villelou, meteorologem a prvním brazilským vědcem, který se zúčastnil expedice na bílý kontinent. V době svého pozorování byl veteránem jedenácti expedic do Antarktidy (z toho dvakrát tam byl s námořnictvem USA, osmkrát v rámci Brazilského antarktického programu a jednou s lodí Rapa Nui). Když byl na palubě ledoborce amerického námořnictva jménem Glacier, vyplul z Nového Zélandu na konci ledna 1961, Villela pozoroval UFO na obloze nad Antarktidou, což si okamžitě poznamenal do svého deníku, včetně emocí, které přitom pociťoval. 16. března 1961 po prudké bouři byla expedice nucena uchýlit se do zátoky Almirantado na ostrovech Krále Jiřího, když po obloze náhle přeletělo podivné světlo a každý začal něco vykřikovat.

"'To je raketa!' řekl vzrušeně jeden námořník. 'Ne, je to meteor,' vyhrkl další člen posádky. Vzrušení bylo všeobecné a vzrůstalo. Popsat světlo, které se objevilo na zátokou Almirantado, nebylo snadné... Do svého deníku jsem napsal: 'Barvy, uspořádání a obrysy objektu, které se daly tušit z rozmístění světel, dávaly tušit, že není z tohoto světa, a je těžké to vyjádřit slovy. Objekt byl oválný a zářil mnoha barvami. Zanechával za sebou dlouhou oranžovou až červenou stopu. Náhle se rozdělil na dvě části, jako kdyby explodoval. Každá část zářila ještě intenzivněji, a to bíle, modře a červeně. Objekt se pohyboval ve výšce 200 metrů nad zemí a zmizel velmi rychle... Během pozorování žádný ze svědků neslyšel jakýkoli hluk.'"

Podle zprávy, kterou vypracoval kapitán Glacieru Porter, námořnictvo USA oficiálně registrovalo incident jako "meteor nebo nějaký jiný přírodní zářivý fenomén".

Jako školený meteorolog, Villela rozhodně odmítl oficiální linii. "Jak si mohli splést meteor s úplně symetrickým objektem, nesoucím anténu a zanechávajícím stopu bez jakékoli známky atmosferické poruchy?" (25)

Proslulý skeptik a samozvaný debunker (To je nepřeložitelné slovo, jehož přibližný význam je tento: člověk, který věci vysvětluje správným způsobem a zbavuje je falešného nánosu - pozn. překl.) Phillip Klass věří, že tato epizoda je klasickým příkladem "plazmy", avšak bývalý meteorolog James McDonald namítá, že vysoce strukturovaná povaha objektu a nízká oblaka nad pobřežím ve výšce asi 1500 stop jsou v rozporu s Klassovými hypotézami.

Oblast Jižního Atlantiku byla také dějištěm dalšího pozorování 16. ledna 1958, kdy loď brazilského námořnictva Almirante Salddanha vezla tým vědců na meteorologickou stanici na ostrově Trinidad. Když se loď přiblížila k ostrovu, nad ostrovem se vznášelo UFO, obletělo ostrov a pak odletělo z dohledu tuctu svědků.

Jeden z těchto svědků, fotograf, pořídil několik snímků objektu. Později byl film předán armádě prostřednictvím kapitána. Po analýze brazilská vláda film uvolnila a prohlásila, že pro vyfotografovaný objekt nemá vysvětlení.

Ať už se v oblasti Antarktidy děje cokoli, je jisté, že tyto události nebyly izolované.



REFERENCE

(1) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p35, Naval Institute Press, Maryland, 1980. (2) Tamtéž str. 35. (3) Tamtéž str. 35. (4) Tamtéž str. 35-36 (5) 'Antarctica', p267 Reader's Digest, Capricorn Press, London, 1985 (6) Tamtéž str. 267 (7) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p.250, Naval Institute Press, Maryland, 1980. (8) 'Antarctica', p264 Reader's Digest, Capricorn Press, London, 1985 (9) Headland, R.K., 'Chronological List of Antarctic Expeditions and Related Historical Events' p.300 Cambridge University Press 1989. (10) Headland, R.K., 'Chronological List of Antarctic Expeditions and Related Historical Events' p.301 Cambridge University Press 1989. (11) Tamtéž str. 301 (12) Tamtéž str. 303 (13) Tamtéž str. 303 (14) Tamtéž str. 305 (15) Christof Friedrich "Secret Nazi Polar Expeditions" (16) Rose, Lisle, 'Assault on Eternity' p165, Naval Institute Press, Maryland, 1980. (17) Tamtéž str. 166-167 (18) Tamtéž str. 175 (19) Tamtéž str. 177 (20) Good str. 264 (21) Good p264. From Informe Oficial O.V.N.I., Summary S# A.02778-DTO, OVNI, Captain Sanchez Moreno, Naval Air Station Comandante Espora, published in 1979 by Major (Ret.) Colman VonKevicky, ICUFON, 35-40 75th Street, Suite 4G, Jackson Heights, New York, NY 11372. (22 )'O Estado de Sao Paulo' 8th July 1965 reproduced in an article by Dan Lloyd, 'Things are hotting up in the Arctic' Flying Saucer review, Vol. 11, No. 5. September-October 1965.) (23) Arnold, Kenneth and Palmer, Ray, 'The Coming of the Saucers' p. 132 privately published by the authors at Boise, Idaho and Amherst, Wisconsin, 1952. (24) Creighton, Gordon W., 'A Cigar-Shaped UFO over Antarctica' Flying Saucer Review, Vol. 14, No. 2, March-April 1968. (25) Rubens Junqueira Villela, 'UFOs in Antarctica' Translated by Ricky Seraphico and republished in UFO Magazine November/December 1998. First published in 'Revista UFO Brasil', May 1998. Original title 'Discos Voadores Na Antarctica.' See also US Congress, House Committee on Science and Astronautics, Symposium on Unidentified Flying Objects, Hearings. Ninetieth Congress, Second Session 29th July 1968, Washington DC. US Government Printing Office, 1968. (26) Hoffman, M., 'The Great Holocaust Trial' P 18, Institute for Historical Review, Torrance, California, 1985 (27) Miele, Frank, 'Giving the Devil His Due'

 



print Formát pro tisk

Komentáře rss


avatar,:)) odpovědět trvalý odkaz
Iron Sky... 1
avataricon ,Poděkování odpovědět trvalý odkaz
Velice děkujeme a budeme se snažit, aby se Vám u nás ještě více líbilo... 10
avatar,- odpovědět trvalý odkaz
Super stránky
avatar,koment odpovědět trvalý odkaz
..VAŠE STRÁNKY JSOU SKVĚLÉ-RADA SEM CHODÍM-DĚKUJI.... 9

Online nabídka od Finep. Obytné komplexy nebo-li developerské projekty Praha jsou stále více oblíbené mezi Pražáky. Easy firma pro Vás má firmy na prodej a jsou to s.r.o., a.s., SE. Nabízíme výhodné a krásné nové byty Praha včetně luxusních a to i v novostavbách. Což jsou takzvané firmy na prodej nebo-li ready made společnosti. Vyberte si vysněný byt z některé novostavby v Praze.

Reklamní blok

Uživatelské menu

Jméno
Heslo
 

Doporučujeme

Příspěvky čtenářů

10 Top článků

Novinky na e-mail

Facebook

Laserové operace očí a zraku dokáží odstranit oční vadu.

Operace vašeho zraku laserem je dnes běžná věc.


© 2010 - 2012 - Tajemství.eu, jehož autorem je..., podléhá licenci Creative Commons 3.0.|Image: FreeDigitalPhotos.net

Kód a grafika - Tomáš Smetka | DesignFLOW