Kongamato - výprava do bažin

Takto vypovídá v knize Po záhadných stopách Jaroslav Mareš, který se v roce 1969 vydal po stopách přízraku smrti.

První zastávkou při výpravě do bažin byla vymírající vesnice kmene Mbwela. Tento kmen byl vyhnán ze svých původních stanovišť až na kraj bažin, kde je už nikdo nepronásledoval. Zdejší terén velmi dobře znali, a proto si Mareš se svým společníkem najali dva průvodce s kanoí.

Ještě před vyplutím do bažin se dobrodruzi ptali domorodců, jestli kongamata někdo viděl a mohl by jim ho popsat. ,,Ano kongamato v bažinách žije, ale je velmi vzácný." Odpověděl jeden z mladých domorodců, který navíc tvrdil, že jej nedávno viděl. Ochotně se nabídl, že jim bude dělat průvodce. Na otázku proč se konagamta nebojí odpověděl:,,Již jsem ho jednou viděl, čeká mě jistá smrt. Tak ho mohu vidět i po druhé." Jeho popis tvora přesně odpovídal předešlým, zdůrazňoval krvavě rudou barvu a vpadlé oči.

Domorodci se chovali velmi přátelsky. Ačkoliv muži ve vesnici zprvu nevykazovali žádnou duchaplnou činnost, třetí den ulovili pro návštěvníky levharta, kterého Ben koupil, aby si otevřel cestu k domorodcům. Výsledkem bylo, že domorodci nabízeli ke koupi vše, co se dalo. V knize je dokonce zmínka, že přivedli dvanáctiletou holčičku a nabízeli ji na prodej.

Návštěvníci se snažili stočit řeč na konagamato, kde se dalo. Nicméně domorodci se tomuto tématu snažili vyhýbat. Nakonec se můžeme dočíst, že konagamato oblast bažin nikdy neopouští a žije hlavně hluboko v bažinách. Na okraji je prý vzácný, ale domorodci věří, že v nitru žije v hojném počtu. Hnízdí na vysokých stromech při okraji bažin, nebo na vysokých skalních útvarech. Živí se lovem opic a antilop druhu sitatunga, které překvapí rychlým nečekaným útokem. Omráčí je úderem svého zobáku, pak se jim zakousne ozubenou tlamou do krku a nepředstavitelně silným stiskem čelistí je zadáví. Na větší kořist prý útočí ve větších skupinách, takže osud oběti je rychle zpečetěn. Zoufalý nářek oběti a skřeky útočníků prý nikdy nezní příliš dlouho (vidíte tu podobnost mezi vyprávěním domorodců a výpovědí katanského vojáka z prvního dílu? pozn. redakce).

Během prvního večera se cestovatelé setkali s kongamatem ve folklóru kmene Mbwela. Dívky tančily kolem ohně a muži je s křikem uchvacovali a táhli do tmy. Tento rituál měl znázorňovat útočícího kongamata.

Následující den se skupina dobrodruhů vedená Jaroslavem Marešem vydala do bažin. ,,Sedíme s Benem u táboráku a mlčky hledíme do plamenů. Oheň září do tmy a zahání plíživé zvuky pralesa, které nás obcházejí velkým obloukem. Nikdy ty zvuky nezněly tak podivně, jako zde. Snad v tom hraje roli i moje vydrážděná fantazie, která by ráda objevila v každém stínu kolem nás, způsobeném mihotáním a nestejnoměrným svitem ohně, mávnutí protáhlých kožnatých křídel tvora, za nímž jsme se vypravili. Ale zvuky nocí v bažinatém pralese Džiundu jsou opravdu jiné, než zvuky všech ostatních nocí, které jsem kdy strávil v africké divočině. Zatuchlý pach zahnívající mokřiny, plné tlejících pralesních velikánů, trčících z bujně porostlé houpavé půdy jako povalené rozpadající se sochy se zuráženýma rukama, nás tu provází od prvního kroku. Ztracený, zapomenutý svět, kam se ani domorodci neodvažují."

Takto popsal své zážitky z první noci. V tu chvíli měli za sebou celý den bezvýsledného pátrání a prodírání se neprostupným terénem bažin. Ačkoliv je podle všeho kongamato denním lovcem, nachystal si na něj při noční hlídce návnadu a čekal s puškou připravenou ke střelbě. Nic tajemného, ani nadpřirozeného se nestalo. V bažinách se mohli zdržet maximálně pět dní, a museli se proto vrátit dříve, než se jim podařilo proniknout do jejich středu. Tamní terén Mareš popisuje následovně:,,Bažiny jsou tvořeny četnými, navzájem od sebe izolovanými močály a mělkými jezírky s bahnitým dnem, obrostlými hustě papyrem a jiným porostem. Stezky zvěře, vedoucí po úzkých pásech pevné země touto vodní džunglí, jsou často tak zarostlé, že i tady se musíme prosekávat mačetou. Je tu stálé příšeří, nedýchatelný, jakoby jedovatý vzduch. Horní patro pralesa tvoří obrovské mahagonové stromy, v celém dolním patře převládá palma olejnice."


Nejčastější potravou kongamata mají být opice. V pralese se jich nachází hned několik druhů. Nejrozšířenějším je zde kočkodan modrý (Ceropithecus mitos opisthostictus). Opice šedé až černé barvy má nad očima bílou čelenku a černá pás na zádech, který se táhne až k ocasu. Dále se zde vyskytují mimo jiné kočkodan Brazzův (Ceropithecus neglectus), kočkodan černolící (Ceropithecus ascanius), kočkodan zelený (Ceropithecus aethiops) a gueréza angolská (Colobus angolensis palliatus).

Dále se podle vyprávění Mbwelů kongamato živí antilopami. Kromě již zmíněné sitatungy, tu žije ještě jeden velmi podobný druh. Je to voduška lečve (Kobus leche), velmi dobře uzpůsobená k životu v bažině. Pří okrajích pralesa žije antilopa lesoň (Tragelaphus scriptus sylvaticus) a mnoho druhů chocholatek.

Třetí den se Jaroslav Mareš rozhodl, že projde okolí tábořiště. To, co se mu přihodilo popisuje následovně: ,,Došel jsem až na pralesní světlinu, na jejímž konci jsem zpozoroval v koruně osamoceného velkého stromu nezvyklý předmět. Když jsem se podíval pozorněji, poznal jsem zabitou antilopu, kterou si do koruny vynesl pravděpodobně levhart. Pátral jsem po něm pozorně, ale zdálo se, že skvrnitá šelma svou kořist už opustila. Možná však také, že byl skryt ve větvích na druhé straně a já jen ze svého stanoviště, přes třicet metrů vzdáleného, nemohl vidět. Jen zabitá antilopa zde zůstala. Rozeznával jsem cár zkrvavené kůže, visící z větve dolů, a protáhlou hlavu ohlodanou až na kost, ležící na větvi tak, jakoby zvíře odpočívalo. Chtěl jsem se ke svému nálezu přiblížit a lépe si ho prohlédnout, když v tom se nad světlinou ozvalo silné bzučení a nedaleko ode mne zakroužil veliký brouk, v němž jsem okamžitě poznal goliáše." Následovalo několik minut snahy odchytit brouka, přičemž Mareš zapomněl sledovat onu antilopu.

Když se mu goliáše podařilo odchytnout, obrátil svou pozornost opět ke stromu s antilopou: ,,Teprve potom jsem si opět vzpomněl na zabitou antilopu. Obrátil jsem se k osamocenému stromu, ale antilopa byla pryč." Když se později ke stromu s Benem vrátili, antilopu ani levharta nikde neviděli. Pozoruhodné bylo, že nikde kolem stromu nebyly patrné stopy. Strom stál o samotě a jeho nejbližší soused byl dobrých patnáct metrů daleko. Očividně tu antilopu muselo odnést něco ze vzduchu. Nikde kolem stromu nebyly stopy krve. Navíc podle Bena levhart kořist vynáší na strom pouze pokud mu hrozí, že mu ji ukradnou hyeny, nebo lvi. Zde se lvi ani hyeny nevyskytují.

Antilopy jsou potravou orla korunkatého a kongamata.

V tu chvíli si Jaroslav Mareš nebyl jist tím, co viděl. Ten cár krve, nemohla to být kožnatá křídla a ta ohlodaná lebka, hlava kongamata? Na druhou stranu tohle chování můžeme pozorovat u orla korunkatého, který si zbytky kořisti odnáší na strom. Mezitím, co Mareš honil brouka, mohl orel nenápadně přiletět a antilopu odvléct. Navíc by podle teorie ptakoještěr na větvi neležel, ale sedel vzpřímeně, jako pták. I když, kdo ví? Ben byl až do své smrti přesvědčen o tom, že tehdy jeho kamarád kongamata opravdu viděl.

Později přemístili tábor do světliny s osamoceným stromem a návnadu umístili do jeho koruny. Ve dne v noci hlídkovali u návnady. Marně. Třetího dne ráno se museli vydat na zpáteční cestu. Výprava tedy skončila s nejasným výsledkem.

(autor Jakub Šebesta)