Gigantický orel, který lovil lidi?

Potom ji odnesl do svého hnízda vysoko v horách. Jeho zbarvení bylo černobílé, na hlavě mu vyrůstal červený hřeben a špičky křídel byly zelené až žluté. Tento orel představoval nesmírné nebezpečí, protože napadal vesnice a byl schopný bez problémů odnést osmileté dítě! Jako již tradičně těmto pověstem nikdo nevěřil. Avšak v devatenáctém století připlul na ostrov Nový Zéland muž jménem sir Julius Haast. Když se vypravil pátrat, co je na těchto hrůzostrašných příbězích pravdy, objevil v bažině pozůstatky obrovského orla. Nazval jej harpagornis moorei - orel Haastův. Jeho nález byl v roce 1972 zdokumentován a popsán.

Poprvé orla Haastova v souvislosti s Te Hokioi zmínil časopis Daily Telegraph, který navázal na studii denníku Inderpendet. Oba tito ptáci se překvapivě schodovali hned v několika bodech: kompletním popisu, uvedeného způsobu obživy a života i velikosti. Rekonstrukci podoby v současnosti můžeme nalézt v některých muzeích téměř po celém světě - zejména Nového Zélandu, kde tento pták ještě před pěti sty lety žil. Předpokládá se, že obýval především jeho jižní část, kde se mu v dařilo lovit v rozsáhlých bažinách.
Orla Haastova zkoumala University of New South Wales v Austrálii, které se podařilo vyvrátit veřejně rozšířené mínění o tom, že tento pták byl mrchožrout. Její studie prokázala schopnost gigantického orla uchvátit kořist při rychlosti 80km/h, což mu navíc pravděpodobně nečinilo žádné potíže. Umožňovala mu to silná a ohebná páteř. "Rozhodně byl schopný snést se dolů k zemi a odnést si i dítě. Byla to doslova zabijácká mašina. Měli tu schopnost nejen udeřit drápy, ale zároveň je stisknout tak, že projely pevnými místy jako páteř či pánev. Se svou obětí, která byla pak tomto útoku v obrovských bolestech, pak bez potíží odletěli." Prozradil novinám zoolog Paul Scofield, který na projektu spolupracoval. "Hlavní potravou těchto ptáků však byli nelétaví pštrosi moa, kteří vážili až 250 kilogramů a měřili téměř 3,6 metru. Proti agresivním predátorům však byli bezmocní. S vyhubením ptáka moa, za kterým stojí lidé, byl spuštěn masivní pokles populace orla Haastova, který vyústil v jeho úplné vyhubení." Vysvětluje Scofield příčinu vyhynutí.

Tělesné parametry tohoto orla jsou velmi zajímavým tématem již samy o sobě, patrně díky tomu, že dalece přasahují obvyklá čísla patačí říše. Rozpětí křídel se pohybovalo okolo tří metrů, váha byla stanovena na osmnáct kilogramů. Také velikost samce převyšovala běžného orla nejméně dvakrát až třikrát, přičemž velikostní rozdíl mezi ním a samicí nebyl příliš patrný. Drápy byli přirovnatelné k tygřím. Předpokládá se, že vyhynul v patnáctém (některé prameny hovoří též o devatenáctém) století, Te Hokioi ale podle domorodců prý doposud kraluje obloze! Ať už přežil, nebo existuje pouze jediný exemplář v muzeu, pravdivost Maorských legend se podařila dokázat, což se v dějinách kryptozoologie neděje běžně. Proto se vyskytla naděje, že i mnoho dalších legend může být pravdivých.

(Zdroj: http://annapichnerova.blog.cz/0910/te-hokioi )